Budova samotná je důležitým zdrojem, protože do ní jsou zaznamenány všechny změny, úpravy, vycházející z vůle a potřeb jejích uživatelů. To vše nejlépe poznáme díky Stavebně historickému průzkumu, který doplňujeme dalšími rozšiřujícími průzkumy a sondami. Tady máme na mysli průzkumy archeologické, průzkumy stavebních, tesařských a jiných konstrukcí, ale především průzkumy interiérových truhlářských prvků (oken, dveří), omítek a výmaleb. Na tom totiž bude záviset jaké vrstvy povrchů v interiéru se rozhodneme odhalit, které bude nutné zakrýt, nebo konzervovat, restaurovat či rekonstruovat.

Zajímavým zdrojem poznání je osobnost investora výstavby budovy, či inventora jednotlivých změn a jeho společenskopolitické pozadí. V tomto případě nás zajímají především postavy barokních prelátů, kteří stojí za výstavbou a dokončením plaské prelatury - opat Ondřej Trojer (opatem 1681 – 1699) a Eugenius Tyttl (opatem 1699-1738). Další významnou stavební úpravu má na svědomí kancléř Metternich, o němž  toho bylo již napsáno hodně, nejnověji a také snad nejobjektivněji z pera německého historika Wolframa Siemanna (W. Siemann, Metternich Stratege und Visionär - eine biografie, München 2016). Bohužel velmi málo toho víme z dostupné literatury  o kancléřových rodových následovnících a jsme tedy odkázáni zejména na prvotní archivní prameny.

Cenným zdrojem je mobiliární fond památkového objektu dochovaný po posledních majitelích po roce 1945. V případě Plas vycházíme z kmenového fondu Kláštera Plasy a Státního zámku Kynžvart. Mobiliární fond se skládá z různých druhových skupin vnitřního vybavení sídla, od nábytku přes obrazovou výzdobu, osvětlovací tělesa, porcelán, sklo, textilní součásti interiéru, grafické práce až po drobný listinný materiál, fotografie, toaletní potřeby či knihy. Toto vše je nutné uvést do takého stavu, aby prezentace jednotlivých předmětů byla bezpečná pro návštěvníky i pro předměty samotné. Součástí tohoto procesu je složitá procedura restaurování a konzervace. Zároveň probíhá archivní průzkum a sběr dat o mobiliáři, který je od roku 1945 nezvěstný a stal se obětí různých rozvozů a převodů majetku, nebo byl zcela legálně prodán v rámci poválečné dražby.

V rámci realizace nové prohlídkové trasy věnované Metternichům v Plasích probíhalo také velmi náročné restaurování asi 250 kusů předmětů mobiliárního fondu, tedy vnitřního vybavení bývalého Metternichovského apartmánu. Restauroval se nábytek, obrazy, obrazové rámy, grafická díla, lustry, svítidla, historický textil. Na restaurování se podílel velký počet restaurátorů s rozličnými licencemi MKČR, tedy oprávněním k odbornému restaurování kulturních památek. Namátkou zmiňme: restaurátor malířských uměleckých děl na plátně, na papíře a pergamenu; restaurátor nepolychromovaných nefigurálních uměleckořemeslných děl ze dřeva, tedy nábytku; restaurátor uměleckořemeslných děl z obecných kovů, z textilu, z papíru a pergamenu; restaurátor polychromovaných nefigurálních  uměleckořemeslných děl z kamene, štuku, umělého kamene, sádry. Restaurování bylo ukončeno k 31. 12. 2022.

Příklady restaurování mobiliáře uvádíme zde.

Pro poznání fungování sídla, jeho provozních vztahů a rozmístění mobiliáře lze využít historické inventáře, tedy soupisy majetku. V případě Plas máme dochované inventáře z roku 1785 (zrušení kláštera) a dále z let 1888 – 1945 a také  po roce 1946. Výjimečným zdrojem jsou také dobové inventarizační pomůcky, které byly často pomůckami při tvorbě aristokratických uměleckých sbírek. Jako příklad může posloužit umělecká sbírka kynžvartského zámku.

Při přípravě autentického interiéru (i při obnově budovy) mohou výrazně pomoci dobové fotografie exteriérů a interiérů. V našem případě navíc pátráme po fotografiích i jiných Metternichovských sídel (Kynžvart, Johannisberg, Vila Metternich ve Vídni, budova kancléřství ve Vídni), protože nás zkrátka zajímá vkus a styl jednotlivých členů rodiny a jejich reagování na dobovou konvenci.

Podobně jako fotografie je zdrojem také dobová umělecko-dokumentární tvorba - akvarely, kresby a malby skutečných Metternichovských interiérů či sídel.  Kresby a malby soudobých interiérů šlechtických sídel byly obzvláště v 19. století velmi módní a autory jsou často samotní aristokraté, resp. častěji aristokratky, které se tímto zdokonalovaly v technice malby a kresby.

Pro hlubší poznání je nutné vzít v potaz také dobové konvence. Tvorba interiérové instalace není jen pouhé dekorování salónů a aristokratických pokojů. Historický interiér velmi výrazně promlouvá a dokáže být výmluvným dokladem ducha doby, společenské a kulturní situace, pokud je ovšem dobře a pravdivě uspořádán. Historický aristokratický interiér má své jasné zákonitosti, které byly kánonem v bytové kultuře až do 1. pol. 20. století. Tento kánon se pochopitelně proměňoval a reagoval na to, co se dělo za okny interiéru. Toto, až zákonné uspořádání, musíme znát a aplikovat a jen v tom případě bude interiér pravdivý a bude intenzivně promlouvat k návštěvníkovi. Jednou z cest poznání pravidel uspořádání interiéru šlechtického sídla je například studium historické ikonografie.